Nespravedlivé obvinění

11. dubna 2016 v 22:22 |  psáno
Pan Břicháček měl své rituály. Každé dopoledne obešel náměstí. Tu prohodil pár slůvek s paní poštmistrovou, tu se zastavil na kus řeči v řeznictví. Při cestě nazpátek uctivě pozdravil sousedy vykukující zvědavě z oken a ze schránky si vyzvedl novou poštu. Většinou ho různé banky přemlouvaly, aby si právě od nich půjčil peníze. Párkrát do roka si na něj také vzpomněl syn a poslal mu pohled odněkud z druhého konce světa. Dnes však jedna obálka byla jiná. Bez adresy, bez odesílatele. Na lístku uvnitř ho kdosi neúhledným písmem obviňoval, že mu autem poškrábal lak na nových dveřích, a vyhrožoval žalobou. Lístek byl pomačkaný a v rohu byla vepsána adresa beze jména.

Pan Břicháček byl zmaten, především proto, že žádné auto nevlastnil. Nebyl na tom ale v danou chvíli finančně dobře a bylo mu jasné, že žaloba na krku by mu rozhodně neprospěla, i když neoprávněná. Proto se rozhodl raději autora vzkazu navštívit a situaci mu vysvětlit.




Další den po práci se vydal na uvedenou adresu na konec města. Nalezl malý oprýskaný dům vtěsnaný do boční uličky. Už se stmívalo a nikde nebyla ani noha. Pan Břicháček se ve svitu úplňku rozhlédl okolo. Baráček ohraničoval nízký zchátralý plot, který už dávno přestal plnit svou funkci, jelikož byl napůl zborcený. Ať hledal jak chtěl, nemohl najít žádné nově nalakované dveře. Co bylo ale divnější, pochyboval, že by tudy auto vůbec projelo a i kdyby, auta do téhle čtvrti nejezdila už celou věčnost. Tohle místo byla prostě díra.

Chtěl zazvonit, ale nemohl najít zvonek. Začal přemýšlet, zda v těchhle místech vůbec funguje elektřina. Překročil rozbitý plot a váhavě vyšlápl schody k dveřím bytu. Na chvíli zapřemýšlel o návratu, ale pohled mu padl na vzkaz v ruce a zaťukal na staré bukové dřevo. Nic. Zaťukal znovu, teď už rozhodněji. Žádná odezva. Po třetím zaťukání se vznesl obláček prachu a pilin ze starých trámů. "Haló? Je někdo doma?"začal se cítit podivně nesvůj, jako by ho někdo sledoval.

Za oknem domu se mihl stín. Nejdříve si myslel, že se mu to zdá a že už blouzní, ale stín se začal přesouvat okny, jako by v bytě někdo přecházel. Stál za dveřmi a nemohl se šokem hnout. Kdo je uvnitř? Proč mu nikdo neotvírá? Teď, když dům studoval pozorněji, si všiml jmenovky. Byla sice zašlá, ale rukopis na ní byl určitě jiný než ten z dopisu. Písmena byla krasopisně protahovaná a všechna stejně zarovnaná. Pomyslel si, že jeho češtinář by za tenhle rukopis dal autorovi určitě pochvalu.

Z rozjímání ho vyrušilo šoupání kroků za dveřmi. Nejdříve byly kroky opatrné, kočičí, postupně se jejich hlasitost stupňovala. Pan Břicháček se podivil a řekl si, že přijde jindy. Přeci jen by ho dotyčný už dávno pustil dovnitř, kdyby o jeho přítomnost stál. Scházel poslední schod, když uslyšel výkřik a vzápětí ohromnou ránu. Zdálo se mu, jako by uvnitř domu spadl lustr a ten hrozivý jekot se mu zaryl hluboko pod kůži. Chlad ho prostoupil až do morku kostí. Balancoval na schodu se smíšenými pocity. Schody zpět k domu zdolal rychle a naléhavě zaťukal "Jste v pořádku?!". Zkusil vzít za kliku a dveře povolily.

Ocitl se v chudě osvětlené místnůstce, které nejspíše sloužila jako obývák. Prošel dál do bytu a narazil na úzké chatrné schodiště. Pod schodištěm ležela nehybná postava. Tvář měla otočenou k zemi a ze spánků jí tekla krev. Sehnul se k jejímu bezbrannému tělu a marně nahmatával puls. Opatrně otočil její chladné tělo. Díval se do tváře mladé ženě, která podle oblečení do téhle části města vůbec nezapadala. Ze spánků jí ztékala krev, která vypadala jako rudé slzy. Ta žena brečela. Brečela nad svým mladým promrhaným životem. A on brečel taky.

Zábradlí na schodech bylo přeražené a žena měla zlomený vaz. Při bedlivějším pohledu si ale všiml modřin na jejím krku a stop po marném zápase všude po jejím těle. Tohle nebyla nešťastná nehoda. Byla to vražda. A on byl jediný svědek.

Uslyšel šoupání kroků ve vedlejší místnosti. Kroky se přibližovaly. Rychle se otočil, ale poslední, co viděl, bylo tetování motýla na ruce, která ho poslala k zemi. Omdlel.

Probudilo ho houkání sirén a ostré blikající světlo. Pár centimetrů od jeho obličeje ležela nešťastná dívka. Chtěl se zvednout, ale než stihl cokoli udělat, do bytu vtrhlo policejní komando. Zavázali mu ruce a narvali ho do auta. "Jsem nevinný, hledejte motýla!"opakoval stále dokola, ale nikdo ho neposlouchal.

V soudní hale vládl překvapivý klid. Obžaloba předložila sebevražedný vzkaz na ušmudlaném papíře, psaný neohrabaným písmem. Ve vzkazu se ke všemu přiznával a zdůvodňoval vraždu slavné právničky svojí špatnou finanční situací. Soudce vynesl jasný rozsudek "Vinen." Marně se snažil vysvětlit, že to všechno bylo nastražené, marně se vzpíral. V očích všech byl jen zoufalý vrah. Byl odváděn a zrak mu padl na nenápadného muže u dveří soudní síně. Na ruce mu poletoval vytetovaný motýl.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama